Christiane Felscherinow

22. září 2013 v 20:06

Christiane Felscherinow
Proč zrovna tato dáma, která svůj "dětský" život zaneprázdnila prostitucí a sháněním drog pro své potřeby? Mám na to lehkou odpověď. Četla jsem i viděla My děti ze stanice ZOO. Je to velice krásná kniha, která mi čím dál více otevírá oči. Je mi 13, což znamená věk, ve kterém si poprvé píchla heroin. Je to až neuvěřitelné, jak "zkažená" byla tehdejší mládež. Podpatky, diskotéky, drogy. Mám dvě oblíbené postavy tohoto žánru. Michala, hrdinu knížky Memento, a Christiane z tohoto příběhu. Christiane popisuje své dětství až do svého, tuším, 16. roku. Příběh je zaznamenán z nahrávací pásky. Dívka, která od 12. roku navštěvovala Sound, což byla diskotéka, kde všichni, co byli závislí pouze na haši nebo na tabletách, přešli na háčko. Ale dám větší prostor povídce. Jak bych se s ní chtěla potkat? Jak jinak než v onom samotném ději. Snad se bude povídka alespoň trochu líbit.
Vyšla jsem z podzemky, a přešla na její samotný okraj. Říkalo se mu stanice ZOO. Zde u každého sloupu stál kluk, většinou okolo 15 let, opřený ve svých džínách, anebo nasedal do aut teplých berlínských prasat. Ale, bylo to něco jiného. Vedle jednoho z nich stála dívka, co měla rudé vlasy, stála na podpatcích, v úzkých džínách a věšela se na něj, poté ho pustila a on byl nucen rychlým krokem nastoupit do auta jednoho z těch mužů, co tohle všechno dělají k uspokojení svých potřeb. Klukům nešlo o nic jiného než o peníze na háčko. Dívka se třepala, byla utahaná? Ne.. lepší odpověď. Absťák. Prošla jsem kolem ní rychlejším krokem, postřehla jsem zatuchlou vůni a už to mi dost zvedlo žaludek, odběhla jsem za roh a nyní jsem já vykonala své potřeby. Vytáhla jsem z kapsy kapesník, otřela si ústa, a najednou u mě stála ta dívka. "Nemáš drobné na podzemku prosím?" Kývla jsem, pomohla mi nahoru, a horlivě sledovala jak vytahuju pár drobných marek. Zeširoka se usmála, přemohla se, poděkovala a šla zase zpátky. Já se rozutíkala pryč.
Nyní pracuji jako psychiatrička v léčebnách pro narkomany. Vytáhla jsem z kabelky klíče, otevřela vchod a naráz jsem byla znova mezi narkomany, co s tím ani nechtějí přestat, bojí se dokázat, že je to ničí, a raději si projdou tou hnusnou infekční žloutenkou znovu. Znovu si píchnou do taktak viditelných žil, znovu budou čistit nádobíčko v záchodové míse. Divím se, že je tento život baví. Musím projít pokoje a zkontrolovat pacienty. Všichni byli vyřízení, zvraceli bílou pěnu, chtěli válium nebo alespoň mandrax, přáli si odejít, ale my jsme byli ti, co jim to nedovolili. Došla jsem k posteli, kde bezvládně ležela 14letá dívka. Mám pocit, že už jsem ji viděla. Když jsem se zadívala pořádně, všimla jsem si jejích dětských rysů, namalovaného obličeje, a hlavně jsem si stihla všimnout jména na jejím protokolu. Christiane Felscherinow. Byla totálně sjetá, našli ji mí kolegové a dovedli sem, beztak vůbec neví, kde teď je. Opustila jsem pokoj, a vydala se známou cestu k záchodům.
Drogy jsou svinstvo. Sama jsem je brala, ale donutilo mě to skoncovat s nimi a stát se psychiatričkou, která jim má pomoct. Je to nejlepší iniciativa, ta, co byla závislá a sama přestala, sama ví, co je nejlepší, i když má na to někdy chuť, na to zařádit si na parketu naplno, užit si to všechno, a poslední dobou mě to bere víc a víc. Až jsem nakonec položila protokoly, plášť, oblékla se do úzkých džín, vzala na sebe bundu, boty na podpatku a vydala se za mým oblíbeným dýlerem. Měl skvělé, čisté drogy, samozřejmě. Z tašky jsem vyndala nádobíčko a vrazila, nevěděla jsem, že je to taky naposled v mém životě.
Drogy dokážou zničit všechny, ať si myslíte, že jste silní jakkoliv. Pokud to čte někdo, kdo se stal závislý na drogách, chtěla bych mu dát naději, ale nesmí ji nikdy zmařit protože pak může přijít i o to nejdrahocennější. Vlastní život.
 

Ubližování

31. července 2013 v 11:20
V rukou svírám žiletku, ostrou jako zuby žraloka, který jimi dokáže svou oběť prokousat skrz naskrz. Mám pocit, že nyní jsem jeho obětí já, obětí poddajnou, která se nechá prolít krví, která je rudá, jako rubín a hustá nebo sražená. Žiletka si pohrává s kůží, která se snaží bránit tím, že se napne a vstanou chloupky.Rozkoš se mění v zděšení, které doplňuje výkřik do ticha. Koupelna se začíná měnit v červenou, jelikož se nedá zastavit krvácení. Po chvíli vám stejně dojde, že zde není nikdo milý, vtipný, co by vás uklidnil, což vás vykolejí ještě víc, a začnete nanovo. Rány, které v sobě ukrývaly zaschlý "rubín" se znova otevřely.. Ústa se začínají otevírat do obřího spikleneckého úsměvu, jako od Jokera, který mi, vždy osobně naháněl strach. Teď si připadám jako Joker já, blázen, který dělá ještě bláznivější věci.

Smile

5. července 2013 v 22:13
každý může říct, usměj se, udělá se ti líp. Ovšem udělá se líp pouze okolí, které to příjmá, jako by se nic nedělo, jakoby bylo vše v pořádku, takto to ale není! Všechno je jinak. Každý používá masku. Takovou, která se dokáže přetáhnout přes obličet, usušit jej, od slyných slz, na tváři vykouzlí falešný úsměv a všichni kolem se zaradujou, že je vám lépe. Třísknete dveřma, vyběhnete schody, podíváte se do zrcadla a maska se rozpustí, zmizí, odejde. Na tváři zbudou jenom vystrašené oči, které v sobě mají propast tak hlubokou, jako je vesmír, a v těch očích by se dalo utopit, zabít... Poté oboží ztažené do úzké linky stejně jako ústa, která mají odkrývat bílé zuby a mají se zubit na celé kolo. NE! Takto to není a nejspíše ani nebude.
 


Smůla

5. července 2013 v 22:06
Proč mám takové štěstí na smůlu? Zní to ironicky, ale je to tak. Pokaždé, když si přeji udělat něco správného, dobrého, nastane komplikace, se kterou se nedá pokračovat v "dobrotě". Takže ustoupím, a pokud pouze ustoupím, věci se začnou měnit a hroutit. Asi jako já. Sedím na židli, která podpírá mou závrať, koukám do sešitu, který se mi zavírá, dívám se do zrcadla, a rychle odvrátím svůj zrak jelikož se bojím odrazu v něm. Ruka mi jezdí po klávesnici a po sešitu, ve kterém je vše zaznamenáno. Přeji si vyletět vzhůru do nebes, do vesmíru a proletět se, vyprázdnit hlavu, vzpomínky, VŠECHNO! Vadí mi hádky, a v poslední se hádám více, než je to možné, vadí mi moje chování, které je, dle mého názoru nepřípustné a tragické, nechci se totiž chovat tak, jak se chovám, chci být jiná, úplně jiná.

Ráno

17. června 2013 v 8:47
Nemohla jsem spát. Ráno jsem se rozhodla, že se projdu, i když byla obloha trošku zamračená. Vyšla jsem ven, celá v černém a užívvala si, vymazala jsem všechny problémy, hodila to za hlavu a jen jsem se procházela a procházela. Ano, toto bývá mé ráno o víkendech, prázdninách. Všechno mé trápení se pokusím hodit za hlavu. Nejvíce mi však pomůže když začnu tužkou útočit na prázdný sešit, který má mnoho prázdných stran a řádků, které čekají na den, kdy jim napíšu něco nového, vtipného, zábavného, šťastného, ale tatkto to není nikdy. Vždy píšu o svém trápení, smutku, neštěstí.. Mám pocit že už zde nikoho nezajímám a že by bylo nejlepší skončit se svým životem, snažím se však zahnat tuto myšlenku, marně. Jediný důvod, proč zde chci být jsou přátelé, rodina... Psaní a knihy. Na ničem jiném mi nezáleží.

Strach

17. června 2013 v 8:42
Každý má strach.Já se přiznám, že ho mívám velký. Bojím se věcí, které se mi ani nemohou stát, bojím se lidí, které ani neznám, bojím se všeho. Bojím se, že všichni odhalí mé tajemství. Nepeju si zde být. Lidé se posmívají i těm, kteří si to pořádně nezaslouží, kvůli rodičům, práci, kamarádům, problémům, penězům. Toto je normální. Každý den cítím jak mi po tváři stékají dlouhé čáry slaných kapek které se dostávají do mých úst a snaží se proklouznout až daleko do svého nitra. Většinou se jim to povede, ovšem poté je polknu a pokusím se vzepřít, stát se silnou, ale nedaří se mi to. Nikdy. Nikdy nebudu taková jaká chci být. NIKDY. A tak to bude nejspíše napořád.

Stíny Noci

24. května 2013 v 21:13
Stíny noci mě děsí. I když miluju temno a nevyspitatelnou noc, stíny ze zrcadel ři odrazy skříní mě zastrašují noc za nocí. Bojím se i otevřít oči. Jo, bojím se. Prakticky všeho. Ztráty nejbližších, rodiny, kamarádů, ztráty knih, ztráty života. Bojím se depky, kterou si procházím den za dnem a dopadne na mě vždy když se snažím spát. Tu cítím jak mi po tváři stékají slané kapky a dotýkají se mých rtů, jako by chtěly proklouznout dovnitř, ale nedokáží to. Někdy mi přijde, že žít je zbytečnost, ale ihned tuto myšlenku založím zpět pod hromadu dalších, když protrávím nejnádhernější chvilky života. Ano. Možná vám přijdu trapná, nemožná či blbá. Ale toto jsem já. A toto si zažívám. Potěšil by mě něčí koment. S názorem, připomínkou...

Začátek všeho

24. května 2013 v 20:38
Jsem člověk, co byl v minulosti jiný. Zabýval se věcmi, pro které se nehodil a hlavu nosil vztyčenou k nebesům. Teď ji mám zkloupenou asi jako víčka, které mě již kolem desáté hodiny večerní neposlouchají a samy se zavírají. Mám své sny, co se nejspíše nesplní. Obávám se věcí, co se nestanou. Potkávám a míjím nepřátele, co se bojí říct mi svůj názor do očí. Na mém těle, které není ani hubené ani tlusté nosím věci které mi padnou. Stačí mi to. Nejsem náročná a nepotřebuju chodit jako na módním mole. Mám svou velkou lásku. Knihy. Knihy v kožených nebo dřevěných vazbách, ve kterých se ukrývají zažloutlé stránky které voní zatuchlinou a rozprostírají se po nich dlouhé řádky písmen, které dokupy dávají slova a hltám je, jako věci, co zajímají nejednoho z nás. Ano, nejraději si sednu do hluboké sedačky či hupnu do postele, otevřu knihu a věnuji se co nejdelší dobu četbě.

Kam dál