Červenec 2013

Ubližování

31. července 2013 v 11:20
V rukou svírám žiletku, ostrou jako zuby žraloka, který jimi dokáže svou oběť prokousat skrz naskrz. Mám pocit, že nyní jsem jeho obětí já, obětí poddajnou, která se nechá prolít krví, která je rudá, jako rubín a hustá nebo sražená. Žiletka si pohrává s kůží, která se snaží bránit tím, že se napne a vstanou chloupky.Rozkoš se mění v zděšení, které doplňuje výkřik do ticha. Koupelna se začíná měnit v červenou, jelikož se nedá zastavit krvácení. Po chvíli vám stejně dojde, že zde není nikdo milý, vtipný, co by vás uklidnil, což vás vykolejí ještě víc, a začnete nanovo. Rány, které v sobě ukrývaly zaschlý "rubín" se znova otevřely.. Ústa se začínají otevírat do obřího spikleneckého úsměvu, jako od Jokera, který mi, vždy osobně naháněl strach. Teď si připadám jako Joker já, blázen, který dělá ještě bláznivější věci.

Smile

5. července 2013 v 22:13
každý může říct, usměj se, udělá se ti líp. Ovšem udělá se líp pouze okolí, které to příjmá, jako by se nic nedělo, jakoby bylo vše v pořádku, takto to ale není! Všechno je jinak. Každý používá masku. Takovou, která se dokáže přetáhnout přes obličet, usušit jej, od slyných slz, na tváři vykouzlí falešný úsměv a všichni kolem se zaradujou, že je vám lépe. Třísknete dveřma, vyběhnete schody, podíváte se do zrcadla a maska se rozpustí, zmizí, odejde. Na tváři zbudou jenom vystrašené oči, které v sobě mají propast tak hlubokou, jako je vesmír, a v těch očích by se dalo utopit, zabít... Poté oboží ztažené do úzké linky stejně jako ústa, která mají odkrývat bílé zuby a mají se zubit na celé kolo. NE! Takto to není a nejspíše ani nebude.

Smůla

5. července 2013 v 22:06
Proč mám takové štěstí na smůlu? Zní to ironicky, ale je to tak. Pokaždé, když si přeji udělat něco správného, dobrého, nastane komplikace, se kterou se nedá pokračovat v "dobrotě". Takže ustoupím, a pokud pouze ustoupím, věci se začnou měnit a hroutit. Asi jako já. Sedím na židli, která podpírá mou závrať, koukám do sešitu, který se mi zavírá, dívám se do zrcadla, a rychle odvrátím svůj zrak jelikož se bojím odrazu v něm. Ruka mi jezdí po klávesnici a po sešitu, ve kterém je vše zaznamenáno. Přeji si vyletět vzhůru do nebes, do vesmíru a proletět se, vyprázdnit hlavu, vzpomínky, VŠECHNO! Vadí mi hádky, a v poslední se hádám více, než je to možné, vadí mi moje chování, které je, dle mého názoru nepřípustné a tragické, nechci se totiž chovat tak, jak se chovám, chci být jiná, úplně jiná.