Christiane Felscherinow

22. září 2013 v 20:06

Christiane Felscherinow
Proč zrovna tato dáma, která svůj "dětský" život zaneprázdnila prostitucí a sháněním drog pro své potřeby? Mám na to lehkou odpověď. Četla jsem i viděla My děti ze stanice ZOO. Je to velice krásná kniha, která mi čím dál více otevírá oči. Je mi 13, což znamená věk, ve kterém si poprvé píchla heroin. Je to až neuvěřitelné, jak "zkažená" byla tehdejší mládež. Podpatky, diskotéky, drogy. Mám dvě oblíbené postavy tohoto žánru. Michala, hrdinu knížky Memento, a Christiane z tohoto příběhu. Christiane popisuje své dětství až do svého, tuším, 16. roku. Příběh je zaznamenán z nahrávací pásky. Dívka, která od 12. roku navštěvovala Sound, což byla diskotéka, kde všichni, co byli závislí pouze na haši nebo na tabletách, přešli na háčko. Ale dám větší prostor povídce. Jak bych se s ní chtěla potkat? Jak jinak než v onom samotném ději. Snad se bude povídka alespoň trochu líbit.
Vyšla jsem z podzemky, a přešla na její samotný okraj. Říkalo se mu stanice ZOO. Zde u každého sloupu stál kluk, většinou okolo 15 let, opřený ve svých džínách, anebo nasedal do aut teplých berlínských prasat. Ale, bylo to něco jiného. Vedle jednoho z nich stála dívka, co měla rudé vlasy, stála na podpatcích, v úzkých džínách a věšela se na něj, poté ho pustila a on byl nucen rychlým krokem nastoupit do auta jednoho z těch mužů, co tohle všechno dělají k uspokojení svých potřeb. Klukům nešlo o nic jiného než o peníze na háčko. Dívka se třepala, byla utahaná? Ne.. lepší odpověď. Absťák. Prošla jsem kolem ní rychlejším krokem, postřehla jsem zatuchlou vůni a už to mi dost zvedlo žaludek, odběhla jsem za roh a nyní jsem já vykonala své potřeby. Vytáhla jsem z kapsy kapesník, otřela si ústa, a najednou u mě stála ta dívka. "Nemáš drobné na podzemku prosím?" Kývla jsem, pomohla mi nahoru, a horlivě sledovala jak vytahuju pár drobných marek. Zeširoka se usmála, přemohla se, poděkovala a šla zase zpátky. Já se rozutíkala pryč.
Nyní pracuji jako psychiatrička v léčebnách pro narkomany. Vytáhla jsem z kabelky klíče, otevřela vchod a naráz jsem byla znova mezi narkomany, co s tím ani nechtějí přestat, bojí se dokázat, že je to ničí, a raději si projdou tou hnusnou infekční žloutenkou znovu. Znovu si píchnou do taktak viditelných žil, znovu budou čistit nádobíčko v záchodové míse. Divím se, že je tento život baví. Musím projít pokoje a zkontrolovat pacienty. Všichni byli vyřízení, zvraceli bílou pěnu, chtěli válium nebo alespoň mandrax, přáli si odejít, ale my jsme byli ti, co jim to nedovolili. Došla jsem k posteli, kde bezvládně ležela 14letá dívka. Mám pocit, že už jsem ji viděla. Když jsem se zadívala pořádně, všimla jsem si jejích dětských rysů, namalovaného obličeje, a hlavně jsem si stihla všimnout jména na jejím protokolu. Christiane Felscherinow. Byla totálně sjetá, našli ji mí kolegové a dovedli sem, beztak vůbec neví, kde teď je. Opustila jsem pokoj, a vydala se známou cestu k záchodům.
Drogy jsou svinstvo. Sama jsem je brala, ale donutilo mě to skoncovat s nimi a stát se psychiatričkou, která jim má pomoct. Je to nejlepší iniciativa, ta, co byla závislá a sama přestala, sama ví, co je nejlepší, i když má na to někdy chuť, na to zařádit si na parketu naplno, užit si to všechno, a poslední dobou mě to bere víc a víc. Až jsem nakonec položila protokoly, plášť, oblékla se do úzkých džín, vzala na sebe bundu, boty na podpatku a vydala se za mým oblíbeným dýlerem. Měl skvělé, čisté drogy, samozřejmě. Z tašky jsem vyndala nádobíčko a vrazila, nevěděla jsem, že je to taky naposled v mém životě.
Drogy dokážou zničit všechny, ať si myslíte, že jste silní jakkoliv. Pokud to čte někdo, kdo se stal závislý na drogách, chtěla bych mu dát naději, ale nesmí ji nikdy zmařit protože pak může přijít i o to nejdrahocennější. Vlastní život.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama